3. Opravník potkaních omylů

Chov potkanů se v poslední době rozšířil i mezi milovníky zvířat, kteří by si v dobách, kdy byli běžně dostupní pouze albínci, aguti potkani a kapucíni, pořídili spíš křečka. Je to možné přičíst dostupnosti atraktivních variet (rexové, dumbo potkani, dříve neznámá zbarvení apod.), a také masivnějšímu nástupu internetu. Zatímco před pár lety, kdy jsem zakládala své internetové stránky o potkanech, prakticky žádné jiné neexistovaly (pamatuji si tři další weby, všechny obsahovaly jednu stránku s velmi stručnými informacemi), dnes jich jsou desítky, počínaje internetovými alby majitelů potkanů a konče stránkami chovných stanic, které nabízejí potkáňata všech druhů a barev. Není divu, že spolu s velikostí potkanářské obce narůstá i množství chovatelů špatně informovaných v některých oblastech, nebo bohužel zcela nevzdělaných. První skupina je na tom relativně dobře, většinou jsou to chovatelé, kteří informace aktivně vyhledávají a umějí si je správně přebrat. Druhá je buď hledat neumí nebo nechce a podle mých zkušeností do ní patří především děti a mladí lidé, případně jejich rodiče. Na takové půdě kvetou různé omyly a bludy skutečně bujně a střetnutí s pseudochovatelem typu „koupil jsem si živou hračku, vím o ní všechno, a nikdo mi do toho nebude kecat“ je dost frustrující zážitek. Ale teď konkrétně k některým rozšířeným omylům i neomylům, které o potkanech kolují:

Potkani jsou oškliví a přenášejí nemoci.
Ne (týká se samozřejmě doma chovaných potkanů). Velmi oblíbený argument lidí, kteří se potkanů štítí a mezi které bohužel občas patří rodiče budoucího chovatele. Potkani chovaní jako domácí mazlíčci jsou sice také Rattus norvegicus jako jejich příbuzní z kanálů, anatomicky jsou s nimi většinou až na drobné odchylky ve stavbě uší či srsti shodní a mají s nimi společných mnoho rysů chování, tím však podobnost končí. Dnes už seženete potkany v tolika různých barvách, s tmavýma i červenýma očima, s obyčejnýma i dumbo ušima, kadeřavou, dlouhou, saténovou nebo rovnou žádnou srstí, že si vybere každý – a některé variety (třeba modré nebo siamské zbarvení) jsou skutečně krásné. Domestikovaní potkani nejsou agresivní, snadno se ochočí a mají mírnou a přítulnou povahu – zvláště mláďata od svědomitých chovatelů, kteří do chovu vybírají jedince s dobrým charakterem. Co se nemocí týče, v populaci divoce žijících potkanů se mohou některé závažnější vyskytnout, to však chovatele domestikovaných potkanů nemusí vůbec trápit. „Domácí“ potkan na vás žádnou leptospirózu ani mor nepřenese, protože je jednoduše nemá kde chytit, a potkaní nemoci ani parazité, se kterými se v domácích chovech setkáte, na člověka přenosné nejsou. Jediné možné nebezpečí plyne z potkaního kousnutí, protože potkaní tlama není zrovna sterilní prostředí, ovšem nevydezinfikovat kousnutí by si jistě nedovolil ani chovatel psa či kočky. Stručně řečeno, při dodržování základních hygienických pravidel vám od potkanů žádné nebezpečí nehrozí.

Když budu chovat víc potkanů, nikdy se tak neochočí jako když budu mít jen jednoho. Samotný potkan ke mně víc přilne.
Ne. Vzhledem ke společenské povaze potkana je to dost nebezpečný blud. Potkani jsou hravá, přítulná a snadno ochočitelná zvířata, která k vám přilnou bez ohledu na to, kolik jich budete chovat – důležité je, abyste se jim dostatečně věnovali. Z toho vyplývá, že jeden zanedbávaný potkan bude rozhodně méně krotký než dva potkani, kterým se dostává dost pozornosti. Potkani jsou podobně jako člověk společenská zvířata, to znamená, že jsou zvyklá žít ve společnosti dalších jedinců svého druhu (na rozdíl např. od křečka, který je zvířátko samotářské), a pokud takovou společnost nemají, trpí a mohou se u nich projevit různé poruchy chování, například agresivita. Člověk nemůže potkanovi stoprocentně nahradit jiného potkana. Informovaný chovatel upřednostňuje zájmy zvířat před svými a chová proto potkany alespoň ve dvojici.
Chovatelům, kteří i přes veškerou snahu mohou mít jen jednoho potkana – většinou proto, že jim maminka dva nedovolí a nějaké poznatky o sociálním životě potkanů ji nezajímají – doporučuji pořídit si raději potkaního samce než samici, samečci snášejí samotu o něco lépe, jestliže se jim člověk hodně věnuje. (Pro jistotu opakuji, že není řešení pořídit si samce – i samečkům je lépe v potkaní společnosti. Jestli si chcete koupit jednoho potkana jen proto, že věříte uvedenému bludu, kupte si raději křečíka.) Může se stát, že potkan, který žije sám, začne být časem agresivní a kousat. Zvažte, zda vám to za to riziko stojí.

Potkanům se nesmí dávat syrové maso, protože jsou pak agresivní.
Ne. Oblíbený omyl, který jsem potkávala pořád dokolečka, teprve poslední dobou, zdá se, začíná mizet. Syrové maso z potkana agresora neudělá, a jestliže se vám potkan lačně zahryzne do prstu, na kterém kousek masa držíte, je to jen proto, že si ho ve spěchu nevšiml. Stejně tak případná kousavost v budoucnosti nebude rozhodně způsobená kouskem syrového masa.
Syrové maso však přesto potkanům nedávejte ze stejného důvodu, z jakého byste ho nejedli vy – kvůli bakteriím, které se v tepelně neupraveném mase můžou nacházet. Ne každý kousek masa sice obsahuje smrtící dávku salmonelových bakterií, ale jistě uznáte, žeje lepší to nepokoušet. Chcete-li potkanovi dopřát „živou“ bílkovinu, dejte mu moučného červa.

Potkani by neměli dostávat pomeranče.
Možná. Na webu Amerického potkaního a myšího klubu (www.rmca.org) najdete článek, který zmiňuje výzkum, podle něhož je pomerančová šťáva potenciálně nebezpečná pro potkaní samce (nikoli pro samice, pro myši nebo pro lidi). Obsahuje látku d-limonen, která se při pokusech vázala na jeden z proteinů v ledvinách potkaních samců a měla karcinogenní účinek. D-limonen se však vyskytuje spíš ve slupkách pomerančů a dalších citrusů, ve šťávě pouze v menším množství. V kupovaných džusech ho bývá víc, protože při výrobě se pomeranče rozhodně neloupou tak pečlivě jako doma. Záleží tedy na vás, jak se rozhodnete, jestli se budete řídit heslem „malý kousek jednou za čas neuškodí“, nebo na pomeranče uvalíte zákaz.

Potkani nepotřebují vitamín C – umějí si ho vytvořit sami.
Ano. Savců, jejichž tělo si dokáže vitamín C syntetizovat samo je víc, člověk je se svojí potřebou dodávat vitamín C zvenčí spíš výjimka. Potkanům tedy není potřeba podávat „céčko“ v podobě vitamínového doplňku jako například morčatům.

Potkany je nutné/vhodné pravidelně koupat.
Ne. Opět poměrně rozšířený blud, zvláště mezi mladými chovateli. Najdete ho i v některých brožurkách o chovu potkanů. Potkani jsou extrémně čistotná zvířata, údržbě srsti a ostatních částí těla věnují denně víc času než kočka – když je budete pečlivě sledovat, sami uvidíte, jak důkladně si několikrát denně čistí srst na hlavě i na zbytku těla včetně zadečku, olizují si tlapky a ocásek, vykusují špínu z drápků a vyšťourávají nepořádek z uší. Drtivá většina potkanů se vody bojí a koupání velice špatně snáší, takže je tím pouze zbytečně stresujete, mokrý potkan také snadněji prochladne a pokud je z nějakého důvodu oslabený, může onemocnět. Pro některé potkany je koupání tak děsivý zážitek, že po něm celý den odmítají potravu a nechtějí vylézt z domečku.
Potkana proto koupejte jen když je to opravdu nutné, a je-li to možné, nestrkejte ho do vody, ale spíš použijte namočený hadřík a jen ho otírejte. Každopádně pracujte rychle, aby stresu bylo co nejméně. Mokrý potkan musí schnout v teple, zvlášť je-li malý, starý nebo nemocný.


Zpět na obsah