5. Zajímavosti z potkaní anatomie

Základní znalosti z anatomie by měl mít jistě každý chovatel kteréhokoli zvířete. Jestli jste si už přečetli kapitoly o potkaních zvláštnostech nebo o rozdílech mezi samečky a samičkami, jistě budete souhlasit, že takové znalosti chovateli nejednou ušetří starosti. I veterináři mají rádi informované chovatele a v neposlední řadě vzdělaný chovatel dělá dobrý dojem na okolí a pomáhá tak všeobecně ne zrovna oblíbeným potkanům vylepšovat image.
Potkan, latinsky Rattus norvegicus, je hlodavec z čeledi myšovitých, kam kromě něj patří ještě myši, křečci, křečíci, hrabošové, ondatry, křečkomyši a další příbuzní. Má několik poddruhů a variet, z nichž nejznámější je albinotická (Rattus norvegicus var. alba). Albíni se začali cíleně chovat před přibližně sto lety coby laboratorní zvířata a postupně bylo vyšlechtěno mnoho kmenů, které dostávaly jména podle svých „vynálezců“, místa, kde byly chovány, nebo vlastností (např. Wistar, Kyoto nebo Lewis). Jednotlivé variety i kmeny jsou samozřejmě anatomicky shodné, liší se pouze v některých detailech, jako je barva srsti nebo větší či menší náchylnost k některým nemocem.
Potkan je obvykle 20 – 30 cm dlouhý (délka těla bez ocasu – ocásek přidává dalších 15–20 cm) a váží mezi 250 až 600 gramy, přičemž samice jsou obecně menší a lehčí než samci. Někteří samci mohou vážit i víc, aniž by byli obézní. Potkaní novorozenec má přitom hmotnost kolem šesti gramů. Délka života je individuální, průměrně se potkani dožívají dvou let, počítejte s rozmezím 1 rok až 3,5 roku, výjimečně i déle.
Potkani mají o něco vyšší tělesnou teplotu než člověk, normální teplota je u nich 37,5 °C. Tepová frekvence v klidu je cca 300–450 úderů za minutu, dechová frekvence 80–130 vdechů za minutu, při námaze se tyto hodnoty pochopitelně zvyšují. Tep ucítíte, když položíte prsty potkanovi na hrudník, dýchání se nejsnadněji pozoruje, když je potkan v klidu, například když spí. V potkaním těle obíhá cca 25–35 ml krve; krevní obraz je odlišný od lidského (potkani mají například dvakrát vyšší počet erytrocytů než člověk, takže by byli dobří výškoví horolezci).

Hlodavci (kteří jsou mimochodem nejpočetnějším řádem savců) dostali své jméno podle chrupu, uzpůsobeného k hlodání. Chrup hlodavců jev podstatě velice chudý – mají dva páry řezáků, potom velkou mezeru (odborně se jí říká diastema) a za ní několik stoliček. Potkani mají tři stoličky na každé straně obou čelistí, dohromady tedy dvanáct stoliček, které se během života nemění (potkani nemají mléčné zuby). Síla potkaních zubů však netkví v kvantitě, ale v kvalitě, a to především hlodavých řezáků – ty nemají kořeny, neustále dorůstají, proto je potkani mohou obrušovat hlodáním, aniž by o ně přišli. Rychlost dorůstání je značná, horní řezáky za týden povyrostou o něco přes 2 mm a dolní skoro o 3 mm, v případě potřeby (při ulomení nebo rychlém obroušení o něco tvrdého) rostou i rychleji. Hlodáky jsou na přední straně pokryté tvrdou, oranžově zabarvenou sklovinou, zadní stěna však sklovinu nemá, proto se zuby neobrušují do roviny, ale zaostřují se do dlátovitého tvaru. (Potkaní sklovina by na Mohsově stupnici tvrdosti měla hodnotu 5,5, což je tvrdost běžného okenního skla nebo měkčí oceli. Železo, hliník či měď jsou měkčí než potkaní sklovina.) Tvrdé ostré zuby jsou spolu s poměrně silným skusem umožněným rozmístěním a silou žvýkacích svalů univerzální nástroj, který se značnou měrou podílí na přizpůsobivosti a nezničitelnosti potkaního druhu.

Každému potkanovi z čenichu vyrůstá vějíř hmatových vousů, které někteří lidé mylně pokládají za pouhou ozdobu. Hmatové vousy však potkanům pomáhají získávat důležité informace o okolí i v momentě, kdy je jinými smysly mohou vnímat jen omezeně – týká se to především zraku. Potkani mají hmatové vousy nejen na čenichu, ale krátké vousky jim vyrůstají i kolem tlamy a další vousy rostou na tvářích a kolem očí (viz foto na další straně – červené šipky ukazují, kde všude můžete vidět hmatové vousy). Když si potkana pozorně prohlédnete ze všech stran, zjistíte, že vousy pokrývají poměrně velký prostor kolem celé hlavy. Vousy vyrůstají z vlasových cibulek podobně jako všechny ostatní chlupy, jejich cibulky jsou však mnohem lépe inervovány a opatřeny drobnými svaly, které potkanovi dovolují vousy hýbat. Určitě jste si už všimli, že potkani opravdu hmatovými vousy neustále pohybují, kmitají jimi dopředu a dozadu a umějí je i natáhnout před sebe, když jim před nosem přidržíte něco, co chtějí prozkoumat. Vousy jsou totiž skutečnými hmatovými orgány, schopnými velice citlivě vnímat okolí – od pevných předmětů po vibrace. Potkan je schopen „ohmatáním“ vousy rozlišit i různé povrchy, např. hladký od drsného. Pro zvířata, která jsou aktivní převážně v noci a často se pohybují v naprosté tmě, například pod zemí, jsou hmatové vousy velice užitečné a v podstatě nezbytné. I ve zcela temné noře má hlodavec díky nim neustále přesnou představu, kde jsou stěny a jak daleko jsou od sebe, nebo může i ve tmě bez problémů běžet podél zdi. Vousy se hodí i v šarvátce s jiným potkanem, při tzv. „potkaním baletu“, kdy potkani stojí proti sobě a „boxují“ se předními tlapkami – všimněte si, že mají vousy namířené proti protivníkovi a hlídají si prostor kolem hlavy, aby na ně soupeř nemohl zaútočit ze strany.



Potkani s kudrnatými vousy a naháči, kteří mají hmatové vousy velmi krátké a řídké, jsou oproti běžným potkanům trochu v nevýhodě, v domácím prostředí je však handicap nijak výrazně neohrožuje. Jejich mozek se každopádně sníženým hmatovým vjemům přizpůsobí stejně jako by se přizpůsobil omezení či ztrátě jiného smyslu.

Čich je pro potkany nesmírně důležitý, především proto, že pomocí pachů mezi sebou potkani komunikují. Jistě jste si všimli, že i potkani, kteří spolu žijí dlouhou dobu, si čas od času navzájem očichávají pozadí. Na výletech po kleci i mimo ni si všímají pachových značek, které tu zanechali ostatní potkani. Z moči potkan podle čichu pozná, jestli značku vytvořila samice nebo samec, jak byl starý, před jakou dobou tudy prošel a případně další detaily, například jestli to byla samice v říji. Mláďata se podle čichu dostanou k matčiným strukům a čich je pro ně důležitý také ve chvíli, kdy začínají přijímat tuhou potravu – z ostatních potkanů (i z matčina mléka) je cítit, co sežrali, a mláďata se tak učí, které věci jsou jedlé a bezpečné.

Zrak zaujímá na žebříčku užitečnosti potkaních smyslů poslední místo. Vyplývají z toho sice jisté nevýhody, které však potkani dostatečně kompenzují ostatními smysly, a jedna relativní výhoda – potkani se na rozdíl od lidí velmi dobře vyrovnávají se ztrátou zraku.
V oku, přesněji na sítnici, se nacházejí dva druhy světločivných buněk, tyčinky a čípky. Tyčinky zajišťují rozlišování světla a tmy, čípky rozlišování barev. V lidském oku jsou tři druhy čípků –jeden je citlivý na červené světlo, jeden na zelené a jeden na modré, proto vidíme celou barevnou škálu od červené barvy po fialovou. Potkani však mají pouze dva druhy čípků, z toho jeden je citlivý na zelené světlo a druhý na modré. „Červené“ čípky zcela chybějí a „modrých“ je pouhá desetina z celkového počtu, jejich citlivost je však posunutá směrem ke kratším vlnovým délkám než u lidských „modrých“ čípků, tedy do ultrafialového spektra. Potkani proto rozeznávají nejen zelenou, modrou a fialovou, ale i ultrafialovou barvu. Celkově však barvy vnímají velice špatně, protože čípky tvoří pouhé procento z celkového počtu světločivných buněk.
Ještě hůře než s barvami je na tom potkaní oko s ostrostí vidění. Zraková ostrost se u lidí testuje pomocí optotypů, které znáte z ordinace praktického lékaře – jsou to ty tabule s písmeny a čísly. Výsledek se uvádí v podobě zlomku, který má v čitateli uvedenou vzdálenost, ze které testovaný četl (bývá to 6 metrů), a ve jmenovateli vzdálenost, ze které stejný řádek přečte zdravé oko. Nemáte-li žádnou zrakovou vadu, vaše zraková ostrost je 6/6. Člověk s ostrostí 6/60 až 1/60 (neboli 6/360) je považován za silně slabozrakého, za hranicí 1/60 už je praktická slepota, tedy stav, kdy je oko sice jinak v pořádku, ale pro běžný život příliš použitelné není. Tmavoocí potkani přitom mají zrakovou ostrost asi 6/180, albíni 6/360. Vidí tedy hodně rozmazaně. Stavba potkaního oka je však odlišná od lidského – potkani mají poměrně velkou zornici a silnou čočku, a pokud k tomu přičteme převahu tyčinek na sítnici, získáme orgán, který je hodně citlivý na světlo a dobře rozeznává pohyb. Pro noční zvířata, ohrožená mnoha dravci, není ostrý zrak tak důležitý a barevné vidění je zbytečný luxus, ale vyšší citlivost na světlo a schopnost všimnout si sebemenšího pohybu znamená uniknout sežrání. Pohybu také potkani využívají, když potřebují odhadnout vzdálenost např. při skákání – pohybují hlavou nahoru a dolů nebo ze strany na stranu, aby „rozpohybovali" okolí, protože díky tomu lépe poznají, jak je druhá strana daleko. Potkaní zrak je také dobře použitelný na velmi malé vzdálenosti, například při rozeznávání velikosti zrn a semen v potravě. Zrak albínů není poznamenaný jen nižší ostrostí, má i další specifika. Protože oko postrádá pigmentovanou duhovku, nemůže nijak chránit vnitřek orgánu před silným světlem (duhovka se při oslnění stáhne a propustí tak dovnitř méně světla). I uvnitř chybí pigment, který v normálním oku pohlcuje část světla. Albína je proto velmi snadné oslnit, a to i běžným světlem. Světlo navíc poškozuje sítnici (nechráněné oko je pomalu poškozováno i při běžné nebo nízké úrovni osvětlení), většina albínů proto s přibývajícím věkem postupně přichází o zrak. Vystavovat červenooké potkany prudkému světlu, např. přímému slunci, je nebezpečné. Albínům také déle trvá, než se přizpůsobí přechodu ze světla do tmy. Protože mají špatné prostorové vidění (neumějí tak dobře odhadovat vzdálenosti), často si pomáhají uhýbáním hlavou na stranu – jejich okolí se tak zdánlivě dá do pohybu a prostorovost se zdůrazní.

K čemu je potkanům ultrafialové vidění? Možná jim pomáhá lépe vidět za šera, a také některé části potkaního těla a skvrnky moči odrážejí ultrafialové světlo (toho ostatně využívají i někteří dravci). Pokud máte k dispozici UV lampu (malé lampy mívají například sběratelé bankovek a přívěšky s UV diodou se prodávají k tužkám s „tajným" inkoustem), můžete si vlastnoručně posvítit do klece i na potkany a nakouknout do světa, který lidský zrak nezná.

foto: Pafka Oko dvouletého potkaního samce siamského zbarvení. Ve světle blesku, odraženém sítnicí, je výborně vidět zornice (světlý kroužek) i drobné cévky v oku.

foto: autorka Oko dvouleté samice tmavého zbarvení. Zornice je patrná jako tmavý kroužek uprostřed

Sluchem potkani hravě předčí lidské schopnosti. Zatímco u zraku jde o nepatrnou výhodu částečného vidění v ultrafialové části spektra, vyváženou navíc mnoha nevýhodami, potkaní sluch patří v živočišné říši mezi ty nejlepší. Lidé slyší zvuky o frekvencích přibližně od 20 do 20 000 Hz, celý frekvenční rozsah však nevyužíváme – lidská řeč se pohybuje v pásmu cca 100 až 2000 Hz, při hudbě se používají tóny o frekvenci až 5000 Hz. Frekvence nad 20 000 Hz (neboli 20 kHz) označujeme jako ultrazvuk a lidské ucho už ho nezachytí. Potkaní sluch je schopen zachytit zvuky o frekvencích cca 200 až 90 000 Hz! Tím hravě předčí psa (40 000 Hz) i kočku (60 000 Hz) a šlape na paty netopýrovi (100 000 Hz). Možná vás napadá, k čemu je potkanům tak dobrý sluch, když v našem okolí přece běžně žádné ultrazvuky nejsou? Tato domněnka je totiž mylná, i když pochopitelná – svět kolem nás je plný různých vysokofrekvenčních zvuků, které my lidé zkrátka neslyšíme. Například mikrotenový sáček při mačkání vydává nejen slyšitelné šustění, ale i zvuky v ultrazvukovém pásmu. Činnosti, které jsou pro nás tiché, třeba přejetí prstem po desce stolu, tichá chůze kočky nebo mávání křídel letícího motýla, potkaní nebo psí ucho slyší. Jistě jste si už všimli, že některé zvuky jsou potkanům zvlášť nepříjemné, přestože člověk je nijak výrazně negativně nevnímá – například trhání papíru nebo škrábání lžíce o plechový hrnec –, potkaní ucho však slyší nepříjemný rámus. Reproduktory v televizích, rádiích a přehrávačích také vydávají pro lidi nepostřehnutelné ultrazvukové „pištění", proto by potkaní klec neměla stát v blízkosti žádného takového přístroje, a potkani by neměli být vystavováni přemíře hluku, přestože většinou si na něj zvyknou a na první pohled se nezdá, že by jim vadil.
Potkani však „ultrazvuky“ nejen slyší, dokáží je i vyluzovat. Slyšitelné pištění je jen část potkaní hlasové komunikace, další se odehrává v prostoru od 20 do 50 kHz. Tyto zvuky potkani vydávají například při bolesti, v ohrožení nebo v boji, ale také za příjemnějších okolností, například při hře, při krmení nebo před pářením. Hodně vysoké zvuky vydávají potkaní mláďata, kdykoli se cítí ohrožena (ocitnou se mimo hnízdo, matka na ně šlápne, nebo se jim zkrátka cokoli nezdá). Slyšitelné pípání potkaních holátek je opět jen malá část jejich hlasového projevu, které lidské ucho dokáže zachytit. Potkani prý dokonce vydávají krátké, pro nás neslyšitelné zvuky, které mají podobnou funkci jako lidský smích.

Zbytek potkaního těla je neméně zajímavý jako potkaní smysly. Základní stavbu těla má potkan společnou s ostatními savci, ale má i své zvláštnosti.
Na opačném konci těla než jsou oči, nos či uši, mají potkani proslulý holý ocásek, který některé lidi odpuzuje a jiné fascinuje. Potkaní ocas není žádná zbytečná okrasa, plní hned několik funkcí. V teplém počasí právě díky tomu, že není porostlý srstí, funguje jako chladič – krev, která jím protéká, se ochlazuje, a když se potom vrací do těla, ochlazuje celého potkana. Cévy v ocase se v horku roztáhnou, aby chladič pojal více krve, v chladu se naopak stáhnou, aby krev zbytečně nechladla. Funguje tak podobně jako jazyk u psů, protože ani potkani se nemohou ochlazovat pocením celého těla. Pomocí ocasu jsou potkani také schopní vnímat vibrace a otřesy. A v neposlední řadě ho hojně využívají při provozování svých akrobatických kousků, kdy ocasem udržují rovnováhu nebo se jím přidržují. Potkaní ocas sice není chápavý jako ocas opic či jiných stromových zvířat, přesto ho potkani umějí ovinout kolem vhodného pevného bodu a trochu se jím přidržet. Můžete si toho všimnout třeba ve chvíli, kdy se potkan někam naklání nebo natahuje – zkuste se jeho ocasu dotknout prstem a uvidíte sami.

Potkani mají silné zadní a šikovné přední tlapky. Zadníma nohama se dokáží i bez rozběhu odrazit ke skokům do až neuvěřitelných výšek i dálek. Při bitkách si jimi někdy uštědřují kopance a dokáží na nich bez další opory stát. Předními končetinami si drží potravu, při čištění si jimi myjí srst nebo přidržují části těla, které chtějí očistit zuby a jazykem (například ocas nebo zadní nohy). Přestože předměty kolem sebe především očichávají a zkoumají zuby, umějí použít i „ruce“ a také to často dělají, hlavně v situacích, kdy zuby na zkoumaný předmět nedosáhnou. Potkani mají na předních i zadních končetinách po pěti prstech, první prst na přední končetině je však téměř zakrnělý a proto se můžete setkat i s mylným tvrzením, že potkani mají předních tlapkách prsty čtyři. Někdy se naopak stane, že se narodí potkan s více než pěti prsty na některých končetinách, taková mutace však patří do říše neobvyklých kuriozit.

foto: Pafka Potkaní sameček na akrobatické výpravě za jogurtem udržuje rovnováhu pomocí napnutého ocásku.	foto: autorka Jedna z mých potkaních samiček ničí nalezené dřívko, které si přidržuje předními tlapkami.
foto: Attilien Sedmiprstý potkan. Další podobný případ, potkana „Six-Toe Charlie“ (Šestiprstý Charlie), můžete nalézt na zahraničních stránkách o potkanech.

Potkaní vnitřní orgány jsou svým uspořádáním a funkcemi velmi podobné lidským, respektive orgánům všech savců. Najdeme však i řadu odlišností, například potkaní srdce je relativně trochu větší než lidské a zatímco to naše je víceméně uprostřed hrudi, potkaní je uložené více doleva a tím pádem i levá plíce je menší než pravá. Odlišná je i stavba žaludku, která potkanům neumožňuje zvracet. Při zvracení totiž musí koordinovaně zapracovat několik svalů, které obsah žaludku vypudí, svaly v potkaním břiše toho však nejsou schopné a navíc nemají dostatečnou sílu, aby překonaly bariéru mezi žaludkem a jícnem, kterou mají potkani příliš silnou. Má to své výhody, potkany například nepálí žáha a před operací se nemusejí postit, ale i nevýhody – když potkan sní něco špatného, nemůže to vyzvrátit. Přestože potkani nemohou zvracet, mohou se samozřejmě dávit, pokud jim něco uvízne v jícnu. Dávení někdy doprovází (či předznamenává) onemocnění plic, tehdy potkan vyzvrátí nevábně páchnoucí červenohnědou tekutinu.
Potkani mají v porovnání s člověkem poměrně velké slepé střevo. Největší slepé střevo mají býložravá zvířata, jejichž trávicí systém musí umět zpracovat velké množství rostlinné potravy, tedy celulózy. Ve slepém střevě žijí mikroorganismy, které dokáží celulózu rozložit. Potkani sice nejsou býložravci, ale všežravci, rostlinná složka však tvoří nemalou část jejich stravy a jejich trávicí systém ji dokáže využít o něco efektivněji než náš.

Zajímavé jsou samičí reprodukční orgány, respektive jedna jejich část – děloha. Zatímco lidská děloha má, jak jsme se učili už na základní škole, přibližně tvar obrácené hrušky, potkaní děloha má spíš tvar písmene „V“. Jsou to v podstatě dělohy dvě (a v literatuře je také najdete označené jako levou a pravou dělohu) – nelze se tedy divit, že jsou potkaní samice při rozmnožování tak produktivní. Hned za děložním čípkem (hranicí mezi dělohou a pochvou) se rozvětvují a obě ramena sahají až skoro k bránici. Na konci každé dělohy je vaječník. Když samice zabřezne, budoucí potkáňata jsou v dělohách narovnaná pěkně za sebou a každé má svou placentu.
Na samčích orgánech nejspíš každého na první pohled zaujme jejich velikost. Potkaní varlata jsou skutečně v poměru k tělu dost velká, jejich délka je (velmi přibližně) na úrovni desetiny délky těla. Když si však uvědomíte, jakým stylem se potkani páří, není divu, že je příroda vybavila tak velkými výrobníky spermií – potkaní samice přicházejí do říje každý čtvrtý den a pokaždé se páří s mnoha samci; samec tedy musí být schopen „obsloužit“ co nejvíc samic a v každé zanechat co nejvíc spermií, protože se tak zvyšuje jeho šance na otcovství. U živočišných druhů, kde se jeden samec páří pouze s jednou nebo několika málo samicemi, jsou samci vybaveni menšími varlaty, protože větší zkrátka nepotřebují.


Zpět na obsah