8. Kdy může potkan nakazit člověka – a člověk potkana

Nemocem přenosným ze zvířete na člověka se říká antropozoonózy, běžně se však používá zkrácený výraz zoonóza.
Můžete od svého potkana chytit nějakou chorobu? Samozřejmě ano – to je riziko, které podstupuje každý chovatel zvířat, ať už exotických, hospodářských nebo domácích mazlíčků. Pravděpodobnost, že se tak stane, zvyšuje či snižuje několik faktorů. Za prvé – je v domácnosti ještě jiné zvíře? Některé zoonózy může dostat i morče, králík, pes, kočka nebo třeba kůň. Pokud některé ze zvířat onemocní neznámou chorobou nebo se u něj prokáže zoonóza, je třeba ho okamžitě izolovat od ostatních a dodržovat přísnou hygienu. Hygiena chovu je samozřejmě důležitá i v případě, že chováte jenom potkany – dávejte si pozor, kam ukládáte krmení či různé zařízení klece a hračky, nemělo by to být nikde, kde by se k nim mohli dostat divocí hlodavci či jiná venku se pohybující zvířata. Chodíte-li s potkanem na procházky, je tu možnost, že se nakazí venku – sedí-li celou dobu na rameni, je pravděpodobnost minimální, pokud ho necháváte na vodítku proběhnout v parku, přijde do styku s mnohem více patogeny a parazity. Podobně může dopadnout, má-li přístup do předsíně nebo na místo, kde se přezouváte – na botách si lidé domů nosí nejrůznější nepořádek. A je tu samozřejmě i možnost, že nemoc na potkana přenesete vy, i když se to týká spíš vzácnějších chorob (třeba tuberkulózy), nikoli obyčejných rým a viróz. To, co platí o doma chovaných potkanech, neplatí o potkanech divokých – ti mohou přenášet hodně nemocí, běžná je např. leptospiróza nebo tularémie. Zvýšená pravděpodobnost nákazy platí hlavně pro lidi vykonávající povolání, ve kterých přijdou do bližšího styku ať už přímo s hlodavci (deratizátoři, zemědělci) nebo s odpadky.
Velké obavy ze zoonóz mívají hlavně rodiče, jsou i tací, kteří odmítají dovolit potomkovi zvíře, neboť jsou přesvědčeni, že dítě okamžitě chytí všechny možné parazity a ošklivé nemoci. Takové obavy jsou přehnané, stačí zcela obyčejná opatrnost a zdravý rozum. Dítě by mělo být poučeno, že zvířátko se nepusinkuje, nestrkají se mu prstíky do uší ani do tlamy, nejí se s ním z jedné misky a při úklidu (výměně podestýlky, vytírání loužiček) se dbá na hygienu. Mnohem nebezpečnější než dva potkánci jsou veřejná hřiště a pískoviště, kde bezohlední majitelé venčí psy, špinavé rybníky a koupaliště, nemytá zelenina a ovoce nebo mrtvolky divoce žijících zvířat.

Leptospiróza: jistě znáte historku o muži, který se prý napil z plechovky znečištěné zaschlou potkaní močí a dva dny poté zemřel na leptospirózu. Pravda je, že člověk se leptospirózou skutečně může nakazit a také na ni může zemřít, zbytek je ovšem nesmysl. Leptospiry jsou bakterie, které se vyskytují v těle značného procenta divokých potkanů a jiných hlodavců. K nákaze může dojít při styku s močí či výkaly nebo s kontaminovanou vodou – např. při koupání v znečištěné vodě nebo napití ze znečištěného zdroje. (Zvýšený výskyt leptospirózy byl zaznamenán při povodních.) Doma chovaní potkani však leptospiry přenášejí jen vzácně a navíc bakterie je schopna přežít pouze ve vlhku, jakmile moč nebo kontaminovaná voda vyschne, leptospiry nenávratně hynou.
Jsou známy dvě formy leptospirózy – tzv. žňová horečka a Weilova žloutenka. Žňová horečka (vyskytuje se převážně v létě) má stejné příznaky jako chřipka, trvá asi týden a sama od sebe odezní – nemocný tedy ani nemusí vědět, že právě prodělal leptospirózu. Weilova žloutenka je závažnější. Inkubační doba je 6-21 dní, potom se objeví teploty, bolesti hlavy a kloubů, únava, postupně až žloutenka, selhání ledvin a krvácení. Tak daleko se ale dostane málokdo. U nás je ročně hlášeno kolem stovky případů, úmrtí jsou výjimečná (např. v roce 2001 zemřeli na leptospirózu dva lidé).
Toxoplazmóza: toxoplazmóza je také známá jako „kočičí nemoc". Ne nadarmo, kočka je totiž konečným hostitelem parazita Toxoplazma gondii, který onemocnění způsobuje, a od koček se také lidé nejčastěji nakazí, obvykle při kontaktu s jejich výkaly (to se může stát každému, kdo někdy čistil kočičí záchod nebo upadl na pískovišti do kočičího hovínka). Toxoplazmózu mohou ale přenášet i psi, dobytek a samozřejmě hlodavci – chováte-li kromě potkanů také kočky nebo chodíte s potkanem na procházky ven, může k nákaze dojít snadno. Nejvíce je tato choroba nebezpečná pro těhotné ženy. Dojde-li k infekci během prvních tří měsíců těhotenství, může být vyvíjející se zárodek poškozen (což ostatně platí pro většinu nemocí – v prvním trimestru je nebezpečná i obyčejná chřipka). U zdravých lidí s neoslabeným imunitním systémem toxoplazmóza obvykle probíhá jen mírně, někdy se ani neprojeví, jindy dojde ke zduření mízních uzlin. Tato lehká forma se většinou neléčí, nechává se odeznít. Rychlá léčba je naopak nutná v případě, že nemoc napadne oči nebo mozek, pak je ohrožen nejen zrak, ale i život.
Tularémie: tuto nemoc způsobuje organismus Francisella tularensis. Je známá po celém světě, patří mezi nejrozšířenější zoonózy. Říká se jí také „zaječí nemoc“, zajíci, králíci a hlodavci jsou totiž jejími hlavními přenašeči. Lidé se nakazí např. od domácích králíků, chovaných venku, při zpracovávání masa z divokých zajíců nebo díky krev sajícímu hmyzu a parazitům (klíšťatům, ovádům). U nás je nejvíce ohnisek nákazy na jižní Moravě a v západních Čechách. Z člověka na člověka se nepřenáší, přesto se vyšetřují i ostatní rodinní příslušníci – je totiž dost pravděpodobné, že i oni přišli se zdrojem nákazy do styku.
Tularémie se vyskytuje v několika formách, nazvaných podle toho, kudy se do těla dostala a jaké orgány byly napadeny (kůže, plíce, trávicí systém, oči). Nejčastějším klinickým příznakem je zduření lymfatických uzlin a abscesy. Nemoc je dobře léčitelná antibiotiky.
Listerióza: listerií, bakterií způsobujících listeriózu, je osm druhů, z nichž jeden (ostatní pouze vzácně) může nakazit člověka – Listeria monocytogenes. Listerióza napadá lidi s oslabenou imunitou a těhotné ženy, projevuje se jako lehké onemocnění s horečkou, kašlem a zažívacími obtížemi, někdy přejde v hnisavou meningitidu. Pro těhotné ženy je pochopitelně dost nebezpečná ze stejného důvodu jako toxoplazmóza – žena může potratit nebo se dítě narodí předčasně či mrtvé. Pokud listerie napadnou jeden konkrétní orgán, projeví se onemocnění právě na něm – jako zánět oka, artritida (zánět kloubů), absces na játrech, zánět plic atd.
U nás je ročně hlášeno několik desítek případů listeriózy, zdrojem nákazy bývají kontaminované potraviny.
„Horečka z krysího kousnutí“: pravděpodobně jediná zoonóza, kterou můžete dostat od jinak zcela zdravého potkana, když budete mít mimořádnou smůlu. Tuto chorobu způsobují bakterie Streptobacillus moniliformis („haverhillská horečka“) a Spirillum minor (Sodoku). U zvířat se infekce obvykle nijak neprojevuje. Na člověka se přenáší kousnutím nebo při požití kontaminovaných potravin a do tří dnů (haverhillská horečka) nebo až několika týdnů (Sodoku) se objeví příznaky – v prvním případě symptomy připomínající chřipku, horečka, zimnice, bolesti hlavy, zánět velkých kloubů a vyrážka na dlaních a chodidlech. Pro Sodoku je typické střídání horečky (která trvá 2–4 dny) s obdobími bez teploty po několika týdnů až měsíců spolu s nevolností, bolestmi hlavy a otokem lymfatických uzlin. Ani jedna z forem není nebezpečná, léčí se antibiotiky – většinou penicilínem – a komplikace (zápal plic, záněty srdečního svalu) jsou velmi vzácné. Prevence je prostá – pakliže vás potkan kousne nebo škrábne, ranku vydezinfikujte.
Salmonelóza: některé druhy salmonelózy může dostat pouze člověk, jiné jsou zase výhradně zvířecí, jsou ale i salmonelózy zoonotické. Spíše než od potkana se však nakazíte z kuřecího masa či vajec – až polovina kuřat, která si připravujeme k nedělnímu obědu, obsahuje salmonelové organismy. K jejich odstranění stačí řádná tepelná úprava. Nakazit se může i potkan, nedávejte mu proto raději syrové maso nebo vajíčka.
Vzteklina: tato choroba se sice u nás vyskytuje a riziko nákazy je reálné, nicméně dostat vzteklinu od potkana je takřka nemožné, od doma chovaného potkana v podstatě vyloučené – hlavními přenašeči u nás jsou psi a kočky.

Další choroby, které potkani roznášejí, jsou už spíš exotické a u nás se s nimi prakticky nesetkáte. Patří sem například pseudotuberkulóza, způsobovaná bakterií příbuznou bakterii morové. Vyskytuje se především v Rusku a na Dálném východě. Endemický neboli myší tyfus způsobovaný bakterií Rickettsia typhi a přenášený infikovanými blechami, případně rickettsiové neštovice (Rickettsia akari) se vyskytují hlavně v Asii a občas i v severní Americe. Hemoragické neboli krvácivé horečky, oblíbené u tvůrců katastrofických filmů, se vyskytují hlavně v Africe, Asii a jižní a střední Americe a mohou být také přenášeny potkany. Podobně nebezpečné nemoci způsobují hantaviry – obranné látky proti hantavirům byly sice nalezeny i v Evropě včetně Česka, ale nemusíte se bát, protože k poslednímu úmrtí na hantavirové onemocnění došlo v roce 1954 na Slovensku.

Na závěr jsem si nechala patrně nejznámější nemoc která vyhubila milióny lidí a jejíž rozšiřování se často klade za vinu hlodavcům, převážně krysám a potkanům – tedy mor. Pokud vás historická exkurze nezajímá, můžete následující text přeskočit. Původcem moru je bakterie Yersinia pestis. Krysy a potkani nejsou jejím hostitelem, jsou pouze hostitelem mezihostitele – blechy morové (Xenopsyla cheopsis). Od blechy, v níž bakterie přežije až 12 hodin, se může nakazit jak člověk, tak i zvíře. Je-li už zvíře nemocné, lze se nakazit i od něj, stejně jako se lze nakazit od nemocného člověka. Po kousnutí blechou pronikne infekce do nejbližších lymfatických uzlin, které zduří. To jsou první příznaky tzv. bubonického (žlázového, dýmějového) moru.
Mor do Evropy přicestoval už v 6. století podél Nilu z Afriky a vyhladil značnou část obyvatelstva Středomoří. První opravdu rozsáhlá epidemie vypukla v Evropě ve 14. století a tentokrát se šířila z Asie. Trvala několik let a za oběť jí padlo několik desítek miliónů lidí – kromě miliónů obyvatel Asie to byla skoro třetina obyvatel Evropy (kde žilo tehdy necelých 100 miliónů lidí). Třetí a nejhorší velká epidemie, pandemie v pravém slova smyslu, zachvátila v 60. letech 14. století celý známý svět – jen v Evropě přišla o život skoro polovina obyvatel! 14. století je vůbec označováno jako „morové století“; mnoho „morů“, uváděných v dobových pramenech, byly však ve skutečnosti hladomory nebo epidemie jiných nemocí. Přesto „černá smrt“ propukala v pravidelných intervalech po 2 až 5 letech. Bylo tomu tak až do 17. století, kdy se situace konečně trochu uklidnila – dílem proto, že lidé začali být vůči moru částečně imunní, dílem díky zlepšeným hygienickým podmínkám. Koncem 17. století už platila ve většině evropských měst nová přísná nařízení ohledně čistoty ulic. Poslední velká vlna zasáhla Evropu v letech 1711-1715 (v Čechách zemřelo asi 200 000 lidí), potom už mor pomalu mizel, neboť města měla kanalizaci i úklidové čety, které se staraly o pořádek. Poslední výskyt moru v Evropě byl v roce 1828 v Moldávii. „Černou smrt“ vystřídaly nové nemoci, především z Indie zavlečená cholera, to už je však jiná kapitola.
Mor se v dnešní době vyskytuje hlavně v jihovýchodní Asii a některých jihoamerických a afrických zemích. Léčí se antibiotiky, Yersinia pestis není ve srovnání s jinými bakteriemi příliš odolná a navíc ani „chytrá“ – neumí si vytvářet rezistenci na léky tak rychle a účinně jako některé jiné mikroby. Pacienta s dýmějovým morem není třeba hospitalizovat, nicméně se to dělá – onemocnět mohou i jiné orgány, např. plíce a potom už se šíří kapénkovou infekcí. Proti moru existuje očkování.


Zpět na obsah